Napalmová apokalypsa

Článek je volným překladem části úvodní kapitoly z knihy North Korea: Another Country (The New Press, 2004), kterou napsal americký historik Bruce Cumings.

Generál letectva U.S. Curtis LeMay, autor strategie bombardování japonských měst zápalnými a poté i jadernými bombami za druhé světové války, si svoji roli masového vraha civilistů s chutí zopakoval i v Koreji. Zdá se vám takové hodnocení příliš příkré? Posuďte sami citát z jeho vzpomínek na dobu Korejské války:

Přišli jsme do Pentagonu s tímhle návrhem: „podívejte, nechte to na nás… vypálíme pět největších severokorejských měst – nejsou zas tak velký – a to by to [válku] mělo zastavit.“ No, odpovědí byly čtyři nebo pět výkřiků – „Ale vždyť zabijete spoustu civilistů“ a „To je příliš strašné.“ Nakonec jsme za ty zhruba tři roky… spálili každé město v Severní Koreji, a v Jižní Koreji taky… Takže, rozprostřeno na dobu tří let je to přijatelné, ale zabít pár lidí abyste takovou věc zastavili – dost lidí na to nemá žaludek.“

Vesnice při útoku napalmem

A na co přesně tedy měl LeMay žaludek? Během 3 let trvání korejské války letectvo OSN, což prakticky zunamenalo letectvo Spojených Států, shodilo při více než miliónu bojových misí na 386 000 tun bomb a přes 32 000 tun napalmu. Odhady počtu obětí, většinou civilistů, jdou od dvou do čtyř miliónů.

Shoz napalmu nad korejským venkovem

Napalm byl vynalezen ke konci 2. světové války. Jeho používání se stalo předmětem veřejného zájmu během války ve Vietnamu, zejména kvůli hrůzným fotkám popálených civilistů. Korea byla přitom první zemí, kde poprvé došlo k jeho rozsáhlému používání. První rozkaz k použití napalmu, který americký historik Bruce Cumings v amerických archivech objevil, je ze 6. srpna 1950. Během těžkých bojů na tzv. Pusanském perimetru byl vznesen požadavek aby letectvo „vyhladilo města Chongsong, Chinbo a Kusu-dong.“ Ze stejných materiálů, datovaných 26. srpna 1950, se dozvídáme: „spáleno 11 vesnic.“ Přestože byli piloti instruováni, aby bombardovali jen viditelné cíle a tak zamezili zásahy civilistů, byla města často bombardována jen podle radaru, a případně byly bombardovány sekundární cíle. Příkladem je nálet na průmyslové město Hungnam 31. července 1950, kdy bylo 500 tun bomb svrženo kvůli oblačnosti podle radaru. Plameny tehdy dosahovaly od výše až 100 metrů. Ke konci srpna 1950 se už denní „dávka“ shazovaná na území Severu bombardéry B-29 pohybovala okolo 800 tun, a velkou část z toho tvořil právě napalm. Letectvo svoji novou zbraň milovalo, zlehčovalo komunistické protesty a klamalo tisk historkami o „přesném bombardování.“

„Přesné“ bombardování nad korejskými horami. Všimněte si, jak vysoko přitom bombardér letí.

Čínská intervence způsobila okamžitou eskalaci letecké války. V říjnu 1950 rozkázal vrchní velitel vojsk OSN generál MacArthur, aby byla oblast mezi frontovou linií a severokorejsko –čínskou hranicí proměněna v pustinu tím, že bombardováním bude zničena každé “zařízení, továrna, město a vesnice.” Jak poznamenal dobře informovaný britský atašé u MacArthurova štábu, kromě města Najin (Rajin) u hranic se SSSR a přehrad na řece Yalu rozkázal MacArthur “zničit veškeré komunikace a všechna zařízení, továrny, města a vesnice. Destrukce má začít na hranicích a pak se postupně posouvat na jih.” 8. října 1950 79 bombardérů B-29 shodilo 550 tun zápalných bomb na příhraniční město Sinuiju a “vymazalo ho z mapy.” K 25. říjnu byla “velká část severozápadní oblasti mezi řekou Yalu a frontou více méně v plamenech” a brzy se promění na “spálenou poušť.”

Korejský chlapec popálený napalmem

Poté, jak jednotky OSN ustupovaly tlaku čínských dobrovolníků, se stal terčem Pchjongjang. Poprvé 14 – 15. prosince 1950, kdy bylo shozeno 700 250kg bomb, napalm, a k tomu 175 tun bomb se zpožděnými roznětkami, které měly zabít lidi podílející se na hašení ohňů a snažící se zachránit raněné. Další nálety nařídil generál Ridgeway v lednu 1951 “s cílem vypálit město do základů.” Tyto pak proběhly 3. a 5. ledna 1951. Podobně byly vypáleny Uijongbu (to je dnes součást Seoulu), Wonju a postupně další menší města tak, jak komunisté opět postupovali směrem na jih.

Budova uprostřed polí po náletu skupiny B-26

A jaký byl výsledek letecké války? V roce 1952 nestál v severní a střední části Korejského poloostrova kámen na kameni. Přeživší se ukrývali v jeskyních. Hodnocení účinků bombardování po uzavřemí příměží ukázalo, že 18 z 22 největších měst leželo aspoň z poloviny v troskách. Velká průmyslová města jako Hamhung a Hungnam byla zničena z 80-85%, Sariwon z 95%, Sinanju ze 100%, přístav Chinnampo z 80% and hlavní město Pchjongjang ze 75%. Britský reportér popsal jednu z “vyhlazených” vesnic jako “nízkou a širokou hromadu fialového popela.” Generál Dean, který byl zajat u Daejonu v červnu 1950 a držen na Severu, popsal většinu měst a vesnic, které viděl během svého zajetí jako “rozvaliny nebo zasněžené roviny,” a téměř každý Korejec se kterým kdy mluvil měl příbuzného, který zahynul během bombardování. Dokonce i Winston Churchill ke konci války napsal do Washingtonu že když byl napalm vynalezen, nikoho nenapadlo že bude”rozstřikován” na celou civilní populaci.