Letadlo ze Seoulu přistálo včas a ona se objevila u stánku karlovarského festivalu na letišti. Živá, sebevědomá, soustředěná. Jiná. Klukovská. Správňačka. V autě všem rozdala slavné mok candy (mentolovo-bylinkové bombóny), žoviálně rozprávěla se svým dlouholetým kolegou a kamarádem režisérem Min Gyu-džongem, zkoumala podobnosti a rozdíly mezi Českou Republikou a Polskem, kde 7 let studovala. Režisérka korejského snímku Sol Häng (Snow paths, Zasněžená cesta) Kim Hui-džong.
Naplánovali jí rozhovor, ale nedošlo na něj. Projekci jejího filmu v hotelu Pupp přerušila technická závada v momentě rozuzlení. Půlhodinu, potřebnou na opravu, vyplnila diskusí s diváky, které oslovovala “proše pani, proše paně”.
Kdybyste byla novinářka, na co byste se sama sebe zeptala?
To je těžká otázka. Asi na to, jak se točil film, co herci, co štáb, a pak asi na ty osobní věci, tak nějak.
Jak jste tedy vybírala herce pro tento film?
Měla jsem štěstí. Hlavním hrdinům jsem dala přečíst scénář a oba hned kývli.
A jak vás napadlo vybrat zrovna je?
Na Marii jsem dostala tip a představitele Čong-ua jsem si vybrala sama, líbí se mi, jak je pracovitý, upřímný a pravdivý.
Proč vás zajímají alkoholici?
Sama se ráda napiju. Nejsem alkoholik, mám to pod kontrolou, ale zajímají mě ti, kdo to pod kontrolou nemají. Takoví lidé umělce zajímají vždycky. Bývají v krizi, nemají na výběr, protože jsou ve vleku své závislosti. A jsou nešťastní.
Co je to ale štěstí?
Popíšu vám spíš to, v čem jsou alkoholici nešťastní. Nejsou schopni pracovat denně. Ve společnosti přežijí snáz, pokud se stanou umělci, nebo jsou na volné noze. Z pravidelné pracovní doby by se asi zbláznili. Zraňují své rodinné příslušníky, milé, přátele, a pak se tím trápí. Jsou tolik zaměřeni na to, co je na nich špatně, že musejí pít, aby je nebolely jejich chyby. Nepřestanou s tím kvůli blízkým, kvůli práci, neplatí žádné domluvy ani apely. Nemohou si pomoct.
A když se vyléčí, tak jsou šťastnější?
Alkoholik se nikdy úplně nevyléčí, nejde to. Musí prostě úplně přestat pít a navždy se alkoholu vyhýbat. Jakmile se jedinkrát napije, vše se vrátí do původních kolejí bez ohledu na to, jak dlouho abstinuje. Lékaři dělali výzkum mozku. Víte, napojili na něj nějaké měřící přístroje a zkoumali, co kde v mozku bude blikat, když člověku ukáží lahev alkoholu. Zjistili, že normální mozek reaguje zčervenáním na dvou až třech místech, zatímco alkoholikovi zčervenají až dvě třetiny. Nejde to překonat vůlí, je to jako deprese. Navíc, když přestanou pít, může už být pozdě. Mívají tak vyčerpané vnitřní orgány, že mohou dostat třeba i rakovinu, jako se to stalo například Reymondu Carverovi, který 8 let před smrtí přestal pít, ale bylo pozdě.
Přesto, že alkoholici zraňují okolí, ničí ostatní, říkáte, že je máte ráda, proč?
Víte, oni jsou slabí, přecitlivělí, pořád si připadají špatní. Pod tím vším mají srdce, které je dobré, čisté, jako křišťál, ale také je tak křehké. Hned se rozbije.
…a pak vypadá, jako sníh, o kterém váš film je …
Vidíte, to mě nenapadlo. Ten sníh je tam proto, že se v něm hůř chodí. Když se alkoholik učí žít bez pití, je to jako by se brodil hlubokými závějemi. To je ta symbolika mého filmu.
Na co se ptáte sama sebe předtím, než natočíte film?
Na to, o čem bude. To velmi důležitá věc takhle se ptát a držet se toho, co si člověk odpoví. Svým studentům říkávám, že od scénáře k filmu je daleko. Že je důležité si pořád připomínat, proč chtěli ten který film natočit. Kdyby to zapomněli, ztratili by se.
Práce režiséra je svobodné povolání, svoboda s sebou nese zodpovědnost, jak ji vnímáte?
Cítím zodpovědnost za svoje kolegy, za herce, za štáb, který jsem si vybrala, za film jako takový i za jeho postavy.
Za postavy?
Ano. Postavy filmu ničím nenahradíte, nikdy je nemůžete opustit. Když píšete scénář, musíte je vnímat a poslouchat jejich hlas, nechat každou z nich žít její vlastní život. Pak jsou živé. A herci je mohou cítit. Zjisitla jsem, že se hercům hraje dobře potud, pokud si doslova nedokážou představit, že by jejich postava jednala jinak, než je dáno ve scénáři. S představitelem hlavní role Kim Tche-hunem jsme často diskutovali o tom, co Čong-u (Jeong-woo) v té které chvíli říká, nebo dělá a většinou jsme se shodli na tom, že vlastně nemůže jinak. Po skončení natáčení pak pro pana Kima bylo těžké se Čong-ua zbavit a vrátit se zpátky do svého života. Říkal, že se mu to stalo poprvé, a to přesto, že hraje již deset let. Dobré herce vede postava a oni se nechají.
Znamená to, že když píšete, mohou se vaše postavy chovat jinak, než byste čekala?
Ano, samozřejmě. To se stává poměrně často.
Když vás pozoruji, vidím energickou, praktickou, sebevědomou ženu, která se nenuceně pohybuje filmovou společností, zatímco váš film je něžný, zasněný, váhavý, spirituální, jste to pořád vy, nebo jen tak nahlížíte?
Ano, mám v sobě obě tyto stránky.
Vaříte?
Hodně jsem vařila v Polsku, kde jsem studovala. Pro kamarády. Teď tolik nevařím. Žiju s mámou a mladším bráchou a vaří oni.
Máte k sobě s matkou blízko?
Ano, máme, velmi ji obdivuji a mám ráda. Je ve všech mých filmech, v Sol-häng třeba ve scéně před operačním sálem. Je praktická, zemitá, samozřejmá, razantní, v tom jsem jí docela podobná. Ve skutečnosti jsem měla o něco blíž k tátovi. Víte … ta moje filmová stránka, to je tak trochu on. Mám v sobě oba. Můj první film byl o něm, tam ho najdete, tenhle se ho také týká. Byl zvláštní. Maminka vydělávala, táta ji podporoval, byl bez práce a pomáhal jí v její restauraci. Páni, je to víc, než deset let a mě při vzpomínce na něj pořád tečou slzy. Často jsem mu říkala, jak moc ho mám ráda, v tom jsem mu nezůstala nic dlužná, dělalo mu to radost a asi byl fakt šťastný. Takový milovaný člověk to byl. Když umřel … začala jsem mámu vidět jinak, došlo mi, jak je vlastně slabá.
Proč? V čem je slabá?
Tak, zvláštní chování, na které jsme nebyli zvyklí. Bylo to překvapení. Když odejde jeden, začne být druhý rodič jakoby zřetelnější. Zajímavé je, že film o tátovi jsem natočila snadno. Ale o ní by to bylo mnohem těžší. Jsme víc prorostlé.
Ve filmu jsou i prvky šamanismu, máte s ním nějakou osobní zkušenost?
Inspirovaly mne filmy a dokumenty, které o šamanech v Koreji máme. Není to povolání, které by bylo zrovna vyhledávané, ale někdy to jinak nejde. Když se projeví tzv. sin pjong (nemoc z nepřijetí ducha), není zbytí.
Je vám blízká katolická víra, proč?
Mám k ní velký respekt a ráda chodím do kostelů. Katolíci a buddhisti nikomu nic nevnucují, to se mi líbí. A kostely jsou výborné místo, kde se setkat s těmi, které máme rádi, ať už se živými, nebo s těmi, kteří s námi už nejsou.
A to spojení duší?
Mě spiritualita zajímá všeobecně a vždycky ji ve filmech nějak zachycuji. Jsem optimistka, a pro všechno, co se mi stane, najdu nějaké vysvětlení. Cestou zpátky z Varů s námi jel můj blízký kamarád Antonio. Byla to náhoda, vůbec jsme netušili, že jsme oba na festivalu. Najednou sedí v autě. To jsou pro mě dobrá znamení. A pak, když se stane něco, co není tak radostné, považuji to za upozornění, že bych měla zbystřit. V Polsku mám kamarádku, Agneszka Holland, s tou máme zvláštní psychologické propojení, asi se i cítíme, vždycky se nějak svoláme, když se děje něco zásadního. No a i když se nějakou dobu nevidíme, třeba deset let … a pak se setkáme, je to jako kdybychom se rozloučily včera.
Já ale myslím takové to spojení, kterého se ve filmu Čong-u bojí.
To nejbližší…Takeši Kitano někde řekl, že rodina jsou lidé, které bychom nejraději zmačkali a vyhodili do koše, když se nedívají. O tom to je ten strach. Že blízkost má i tenhle aspekt. Může bolet.
Kde jste film natáčeli? V Koreji není mnoho takových opuštěných míst.
Bylo to v pohoří Togjusan, kousek od ski rezortu Mudžu. V místech, kam lidi moc nechodí. A klášter, to je taková malá komunita, vlastně vesnička. Komparzisté byli skuteční obyvatelé toho místa. Kněz také.
A katolíky jste si vybrala proč? Zmínila jste, že respektujete i buddhismus…
Jeden můj kamarád mi řekl, že kdybych film natočila s bikkhuni v buddhistickém klášteře, byl by v hlavní soutěži v Cannes. Jenže mě dost ovlivnilo studium v Polsku a … táta byl katolík. A pil. Tak to do sebe zapadlo tahle. Všechno je propojené. Lidi jsou jako hvězdy a to, jak jsou propojeni s druhými, to je vesmír.
Autor: Eva Zvěřinová
Foto: csfd.cz, kviff.com
