Málokdo ví, že nejen Severokorejci se během Korejské války (1950-1953) uchylovali k metodám partyzánské války. V roce 1953, kdy došlo k uzavření příměří, přitom na straně jednotek Organizace spojených národů bojovalo přes 22 000 partyzánů. Akce partyzánských jednotek pod vedením amerických poradců však zůstaly po 40 let od ukončení bojů přísně utajovanou skutečností. K zpřístupnění údajů došlo až v roce 1990.
Protikomunističtí uprchlíci ze severu, kteří tvořili hlavní část partizánských jednotek, byli zformováni pod názvem Partyzánské pěchotní jednotky OSN (UNPIK – UN Partisan Infantry Korea). Jak již bylo řečeno, Korejcům v průběhu operací ( leden 1951 – červen 1953) pomáhalo také na 200 amerických poradců, přičemž někteří z nich se přímo účastnili bojových akcí.
Kontakt s partyzány byl poprvé navázán 8. ledna 1951, když loď jihokorejského námořnictva hlídkující u ústí řeky Jalu objevila skupinu Severokorejců bojujících proti armádě KLDR (dále KLA) v provincii Hwanghae. Partyzáni ovládali několik z ostrovů u ústí této řeky, ačkoliv trpěli chornickým nedostatkem potravin a sřelných zbraní. O jedinou zbraň se často dělilo i deset můžů. Zbraně navíc byly většinou japonské či ruské provenience.
Nelze se proto divit, že při kontaktu s Američany vyzbrojenou jihokorejskou armádou požadovali partyzáni okamžité dodání zbraní, munice, a potravin. Mimo toho žádali také o zkušené americké poradce, kteří by jim pomohli s výcvikem a prováděním dalších bojových operací.
Velení americké 8. armády si uvědomovalo, že partyzánský odboj fungující v týlu nepřítele by mohl KLA působit vážné potíže především přerušováním zásobovacích cest. Jako příliš optimistické se ale ukázaly předpoklady, že by 25 000 partyzánů mohlo v zápolí poutat 300 000 až 500 000 severokorejských vojáků, které by tak KLA musela stáhnout z frontové linie.
Jednáním s partyzány byl pověřen plukovník John McGee, který za 2. světové války spolupracoval s protijaponským odbojem na Filipínách, a měl proto zkušenosti s organizováním partyzánského odporu. Po prvním setkání, jež se uskutečnilo 15. února 1951 na ostrově Baekryongdo, McGee okamžitě zajistil dodávky zbraní, výbušnin, zdravotnického materiálu a rýže (sloužila také jako platidlo – žold pro partyzány).
Hlavní partyzánská základna pojmenovaná Leopard base vznikla právě na ostrově Baekryongdo, 200km severozápadně od frontové linie u západního pobřeží Korejského poloostrova. Kromě skladování zásob probíhal na základně také výcvik partyzánů ve špionáži a sabotování. Dlouhá písečná pláž ostrova Paengnjong-do sloužila jako runway, kde mohly přistávat dopravní letouny C-47. Zároveň fungovala jako nouzová přistávací plocha pro bojové letouny poškozené v bojích nad KLDR.
Partyzánské jednotky operovaly buďto dlouhodobě na území poloostrova, nebo podnikaly nájezdy z ostrovních základen, ať už přímo z Leopard base, nebo z menších základen na jiných ostrovech. Partyzáni při nájezdech používali upravené rybářské čluny vybavené motorovým pohonem, kulomety a vysílačkami.
Mezi triky, které partyzáni často používali, patřilo falšování nepřátelských rozkazů. Při jedné z akcí nejprve zaminovali kopec, aby pak v převleku za důstojníky KLA doručili podvržený rozkaz na tento pahorek zaútočit. Jednotka KLA poté skutečně zaútočila a o život přišlo na 80 severokorejců.
Organizačně spadali američtí poradci pod jednotkou armády USA č. 8240. Tato jednotka řídila pět operací:
- Základna Leopard: 11 partyzánských jednotek, 10 000 mužů operujících na pobřeží a 400 ostrovech mezi ústím řeky Jalu a poloostrovem Obvin.
- Vlčí smečka: 10 jednotek, 10 000 partyzánů, operovala jižně od Baekryongdo (až k Inčonu) ze základny na ostrově Kanghwa-do
- Kirkland: 300 partyzánů, základny na 2 ostrovech u východního pobřeží
- Baker: partyzáni vycvičení ke skokům s padákem, celkem okolo 1000 můžů. Vzhledem k nedostatku transportních letounů C-47 k tréninkovým účelům, byl první seskok „naostro“ na nepřátelské území.
Celkem podnikly jednotky UNPIK 4 445 bojových operací, při nichž zabili nebo zranili 69 000 nepřátel, zajato bylo 950 Severokorejců. Vzhledem k tomu, že partyzáni byli placeni „od kusu“ a většinu akcí podnikali bez přítomnosti poradců, jde pravděpodobně o velmi nadsazené číslo. Dále zničili na 90 mostů a 2700 vozidel.
Partyzáni také sehráli významnou roli při záchraně sestřelených pilotů. Z 93 sestřelených pilotů, kterým se podařilo vyhnout se zajetí, jich 29 zachránili právě partyzáni.
Sami ztratili 3 189 mužů, včetně 4 poradců.
Kdo by si chtěl přečíst více, doporučujeme memoáry jednoho z amerických poradců:
BEN S. MALCOM White Tigers – My Secret War in North Korea (1996)
A stránky http://www.korean-war.com/specops.html